Konečně jste se dočkali :))
Další díl Revelation je tu. Tento je poslední v této sérii. Bude další ;)

pro čtení celý článek:
Dan pokračuje ve svém vyprávění

Dan: Elizabeth mi jednou přinesla k domu květinu. Tvářila se smutně. Nakonec mi oznámila že musí narychlo s destiny ( s tou holkou) odjet .
Ani mi to nějak nevadilo, protože už jsem neměl žádný důvod k tomu abych k ní něco cítil.
Ani mi to nějak nevadilo, protože už jsem neměl žádný důvod k tomu abych k ní něco cítil.
Slušně jsem se s ní rozloučil a vyprovodil jí k domovu. Doma jsem si sedl na sedačku a chvíli jsem koukal do zdi. Už nebylo co dělat.
Nevěděl jsem co s časem. Minuty se měnily v hodiny. Pak mně konečně napadlo že bych mohl kytku ze zápraží dát dovnitř. Vstal jsem a odnesl ji do
rohu obývací místnosti.
Nevěděl jsem co s časem. Minuty se měnily v hodiny. Pak mně konečně napadlo že bych mohl kytku ze zápraží dát dovnitř. Vstal jsem a odnesl ji do
rohu obývací místnosti.

Jelikož jsem neměl dál co dělat šel jsem si lehnout.
V noci mě vzbudil zvuk podobající se klepání na dveře. Vstal jsem a s polootevřenými víčky jsem hleděl na postavu, která stála za dveřmi.
V noci mě vzbudil zvuk podobající se klepání na dveře. Vstal jsem a s polootevřenými víčky jsem hleděl na postavu, která stála za dveřmi.

Rychle jsem vstal a trochu se oblékl.
Postava mi byla povědomá. Byla to Destiny .
Zatvářila se ustaraně a promluvila na mě: Neruším, takhle pozdě?
V tu chvíli mě napadalo plno odpovědí například : Ne, vůbec mě nerušíš , právě jsem si četl,hrál karty. Jo, nevím o čem si my spolu můžeme ještě povídat...
Ale řekl jsem zdvořilé: ne, nerušíš. Co potřebuješ?
Pousmála se a zeptala se mě: Chtěla bych s tebou něco probrat....můžu dál?
Já jsem samozřejmně slevil ať vkročí. Pořád se mi líbila a já jí prostě ne říci nemohl.
V tu chvíli mě napadalo plno odpovědí například : Ne, vůbec mě nerušíš , právě jsem si četl,hrál karty. Jo, nevím o čem si my spolu můžeme ještě povídat...
Ale řekl jsem zdvořilé: ne, nerušíš. Co potřebuješ?
Pousmála se a zeptala se mě: Chtěla bych s tebou něco probrat....můžu dál?
Já jsem samozřejmně slevil ať vkročí. Pořád se mi líbila a já jí prostě ne říci nemohl.

Usadila se vedle mne na pohovku v obývací místnosti.
Chtěla jsem se s tebou rozloučit než ráno odjedu. řekla nevině
Přikývl jsem
Nevím proč, ale v okamžiku kdy seděla vedle mne a dívala se na mě svým pohledem neměl jsem důvod jí nenávidět.
Chtěla jsem se s tebou rozloučit než ráno odjedu. řekla nevině
Přikývl jsem
Nevím proč, ale v okamžiku kdy seděla vedle mne a dívala se na mě svým pohledem neměl jsem důvod jí nenávidět.
Bylo ticho, tak jsem zkusil začít konverzaci : Takže ráno jedete.. konstatoval jsem.
Destiny : Bohužel ano, škoda že jsem s vámi strávila takovou krátkou dobu.
Strašně jsem jí chtěl říci ať zůstane u mě, ale musel jsem se držet.
Najednou jsem si uvědomil že na mě kouká potěšeně a s nadějí ve tváři.
Destiny : Bohužel ano, škoda že jsem s vámi strávila takovou krátkou dobu.
Strašně jsem jí chtěl říci ať zůstane u mě, ale musel jsem se držet.
Najednou jsem si uvědomil že na mě kouká potěšeně a s nadějí ve tváři.

Des: Pokud bych mohla ráda bych se zdržela Dane. V tu chvíli byla vzdálenost mezi našimi rty ai 2cm.
Budu rád dořekl jsem.
vůbec jsem nevěděl že jsem řekl nahlas to co jsem si opakoval v duchu.
Podlehl jsem jejímu nutkání a políbil ji.

Potom jsme spolu leželi v posteli. Moc jsem nevnímal ,co mi říkala, ale vím že mě trochu kousla. Nedával jsem tomu moc velkou váhu.
Potom jsem nejspíš usnul.

Ráno mě vzbudila Elizabeth. Tvářila se vážně.
Elizabeth: Dane musíš jít se mnou.
Kývnul jsem a šel za ní i když jsem netušil, co má v plánu.

Dovedla mě do malé místnosti, která nebyla moc dobře osvětlena. Na konci stál jakýsi kotlík s dřevěným stolkem, který byl obsypán různými knihami.

Elizabeth: Zavedla jsem tě sem z jediného důvodu.
odmlčela se
a potom pokračovala : Umíráš
Byl jsem úplně mimo. Začal jsem panikařit.
Dan: CCože?
Elizabeth: Včera u tebe byla Destiny, začala tvou přeměnu.
Dan: Jakou přeměnu?
Nechápal jsem
Elizabeth: V upíra
řekla s menším odporem v hlase.
Dan: Ó můj bože.
Elizabeth: Teď se musíš napít lidské krve, aby si nezemřel.

Když vyslovila slovo krev, začala se mi divně točit hlava. Všude jsem cítil její železitý pach.

Nakonec jsem se neovládl a kousnul jsem Elzabeth. Nemůžu vám přesně popsat to, co jsem cítil.

A tak se ze mě stal upír. Musel jsem se hodně věcí naučit. Zprvu jsem, ale svou přeměnu viděl jako výhru. A cítil jsem se neporazitelný.

Plno lidí jsem přepadal jenom kvůli jejich krvi, která mě pořád více a více přitahovala.

Jednou jsem si vyhlédl dívku, která pracovala v obchůdku nedaleko za městem. Představil jsem se jí a potom mě něco zezadu praštilo do hlavy a já padl.

Ukázalo se že mě praštil Eric. I on byl neobyčejně silný a mě došlo, že i on se stal tím samým monstrem jako já.
Eric: Na tuhle nešahej, brácho. Je moje, viděl jsem ji dřív.
Nemělo smysl se s ním hádat a tak jsem to nakonec vzdal a vyrazil ven.

Nevím , co přesně se s tou dívkou stalo. Myslím si, že ji proměnil. Nebo ji zabil, buď jedno nebo druhé.
Eric dělá to co mu přijde za výhodné.
(Opravdu tomu bylo tak, že Erick dívku proměnil na upíra. Svému bratrovi o tom nikdy neřekl. Ani on sám si pořádně nepamatoval kolik lidí přeměnil)

Když jsem se nedobrovolně vzdal své večeře, šel jsem na jediné místo, které mi pomáhalo soustředit se, na hřbitov.
Litoval jsem se, proklínal jsem svůj život a byl jsem i naštvaný.
Já Já prostě už dneska nemůžu dál. Nevadí ti to?

Kate: To nevadí, děkuju že jsi mi řekl o tom, co se ti stalo. Mám tě ráda bez ohledu na t,o co bylo. Já žiju teď.
Pokračování příště :)
Líbil se vám díl?



